Každý je spisovatelem, i Ty! Píšeme vlastní život.

Žádná z mých bolestí a trápení není vidět.

25. února 2012 v 22:33 | Dr.Mistake^^ |  Writing


Opět sedím u okna, zvláštní.. V uších mám sluchátka a nevnímám nic jiného. Vnímám jen hudbu. Jakoby předemnou létaly mé myšlenky, zrovna jako ve filmu. Až na detail, že mé vize jsou nesouvisející, chaotické a nikam nevedou. Nerozumím jim, ani tomu co mi naznačují. Čím víc se těmto myšlenkám odevzdávám, tím více cítím jak jsem na tom stále hůř.Cítím zklamání, nenávist a bolest. Ať je má snaha jakkoli velká, nemůžu se zbavit těchto pocitů a myšlenek. Vím, že jednou tohle všechno na dobro překonám, ale né sama. Jenže kdy to bude?
Když předemnou prolétávají mé vlastní vzpomínky, hrnou se mi do očí slzy. Nejsem schopna tomu zabránit. Chtěla bych se vrátit do chvílí před nimi a vyhnout se jim.
Pak do mne šťouchne máma a ptá se, co se děje. Já jen potlačím své slzy a chladně odpovím: ,,Nic". Nevím co bych jí řekla..Po jejím odchodu se mohu znovu vrátit do svého ani né reálného, ani né virtuálního světa. Ale někam mezi tím vším a všechny myšlenky kolem mne opět poletují jak jen se jim zlíbí. Je možné, že právě teď někde na světě někdo sedí jako já před oknem se stejnými pocity? Toužím po tom být jiná. Už mě to unavuje, dokola pořád to stejné..Nechci se zabývat tím co bude, neboť bych se dostala tam jako vždycky. Umíte si vůbec představit jaké to musí být umírat?
Nechci se zabývat ani minulostí, neboť už dlouho to takhle nevydržím. Jenže je lehké něco napsat, ale co to pak to učinit?
Skoro jsem zapomněla, že mi ve sluchátkách hraje hudba. Jak dlouho už tu sedím? Hodinu? Dvě?
V duchu mám tolik otázek, na které ale neznám odpověď. Můžu tu sedět celý den a přesto nic nevymyslím, neboť jakmile nad něčím začnu vážně uvažovat, vskočí mi před tu mou myšlenku jiná. A takhle je to pokaždé, je to k zbláznění.
V očích mám zase slzy, co se to sakra děje? Tam uvnitř už zdaleka nejsem tak silná jak jsem bývala. Přišla jsem kompletně o svou sebejistotu. Jsem slabá, na kolena mě dnes položí kde co. Čím jsem si jen tohle všechno zasloužila?
Každý den se přetvařovat. Jen aby někdo nezjistil, že semnou něco nehraje. Jen abych vypadala tak bezstarostně jako ostatní. Jsem přece jen malá holka, kterou netrápí nic jiného, než to jaký byl úkol :) Tak podceňována.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nami Nami | Web | 26. února 2012 v 0:59 | Reagovat

přesně znám tyhle pocity....když jsem byla mladší taky se mnou cloumaly emoce a všechno jsem strašně moc prožívala....teď jsem to začala brát tak nějak méně vážně a spíše vždy hledám řešení jak z toho trápení ven než abych se trápila...:)

2 Lousie Jones Lousie Jones | Web | 27. února 2012 v 18:24 | Reagovat

Ten pocit znám. Je to nejhorší pocit. Nesmíš se těm myšlenkám podat, musíš myslet na něco jiného. Neboj,já na to taky byla sama a pak jako zázrakem jsem potkala moji nejlepší kamarádku a všechno jí můžu říct a jsem v pohodě. Taky bych nedokázala říct mámě co mi je. No, možná jo, ale nejsem na to připravená. Jo. V naší společnosti musíš  vypadat jako ostatní, jinak se tě každý ptá co je. Je to strašný.

Přeju ti obě dvě školy, já pro sebe doufám, že se dostanu na gympl.
Taky se bojím. Čím dál tím víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život: obuj si moje boty a projdi moji cestu,
projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažíj moji bolest, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit mé chování a tvrdit, že mě znáš.
Unicors