Každý je spisovatelem, i Ty! Píšeme vlastní život.

Duben 2012

19.4.2012 aneb. A bude hůř.

19. dubna 2012 v 11:24 | Dr.Mistake^^ |  Writing
Ahoj,
Víte, znovu jsem přemýšlela. Píšu ze školy, takže to nebudu nijak protahovat. Tento blog už zná až moc lidí, kteří znají mě a to se mi nelíbí. Chtěla jsem anonymitu. Zakládám nový blog, vytvářím novou osobnost, vymýšlím nový nick, scháním nějakého grafika a měním se i já sama. Úmyslně. Dělám si v sobě pořádek a pořád se teprve poznávám. Stále zde budu přispívat, avšak ne nějak často. Bude to už opravdu jen v případě, kdy to budu nejvíc potřebovat. Dále to bude hodně o tom abych se vypsala a určitě to tu nesmažu, nebot mi to tu dost přirostlo k srdci, ovšem chci místo, kde mě neznají. Zakládala jsem to s plánem, neprozradit adresu lidem v okolí. Bohůžel se tak stalo a plno lidí jej našlo samo. Ani z daleka už zde nemohu napsat všechno, ačkoli bych chtěla. Nechci, aby to Ti co mě znají věděli. Začnu znova, úplně na nule s jiným blogem, jinou adresou.
Třeba se s někým ještě potkáme a já dále budu navštěvovat stránky jako do teď,jen o mně asi nebudete vědět. Hlavní podstata založení už není skutečná. Nehodlám to tu po dvou rocích úplně smazat, takže jak jsem řekla občas se ozvu.
Momentálně je toho na mne moc, takže není divu, že jsem ani nepsala. Znovu se zařizujou lázně, mám 4 dny do přijímaček a stále podivnější nálady.
Zatím se mějte :-)

15.4.2012

15. dubna 2012 v 15:59 | Dr.Mistake^^ |  Writing
Právě jsem spořádala celého čokoládového zajíčka, chystám si udělat čaj, poslouchám koncert mé oblíbené kapely, zpívám si a momentálně mi je strašně fain. Hned ze začátku, už nějakou dobu dělám na videu, uvidiím zda ho tu zveřejním, jeho dokončení vidím na ještě dlouho. Mám roztáhlé ucho, zhruba na 0,6 a ještě hodlám pokračovat. Za poslední 3 dny jsem utratila více, než za poslední měsíc, včera mi po 5ti měsících napsal můj ex- takže jsem přirozeně měla náladu v háji, příští týden jedu do Opavy, můj kredit je opět v mínusu, neboť já si stále musím s někým psát :-D a už za týden píšu také přijímačky...vlastně to i Vy. Hodně štěstí! :-)
Během těch 8mi dní, kdy jsem se tu neukázala se mé nálady střídaly tak, že já sama jsem se nepoznávala. Ostatně, kdy já se za poslední dobu poznala. Jednu dobu se směju každé blbosti a pak se naopak nezasměju vůbec ničemu, mám velmi blízko k slzám a celé je to strašně únavné. Nemohu se dočkat dovolené, až se všeho na 12 dní úplně zbavím, ten odpočinek už potřebuji. A jak. Žádní známí lidé, žádný internet, žádné problémy, žádný stres. Jen moře, bazény, pití a jídlo zdarma, válení se na pláži a kluci?:D Ne, i na ty kašlu :-D
Nic dlouhého, spíš jen info... Mějte se :-)

Čím slabší je tělo, tím víc poroučí: čím silnější, tím víc poslouchá.

7. dubna 2012 v 19:34 | Dr.Mistake^^ |  Writing
Sluchátka v uších a prázdný pohled směrem k monitoru. Písničky s tak depresivním textem, že mě nejednou rozplakal, ale také vždy postavil na nohy. Absolutně nevnímajíc nic okolo. Jen občasné nahlédnutí do virtuálního světa a pozorování toho, jak jsou a nejsou lidi šťastní. Ten chtíč jim pomoci a naopak neschopnost pomoci sama sobě. Každým dnem slabší, jakoby unavenější a každým dnem stále více pohlcena myšlenkami. Ocitám se tam, kde jsem už jednou byla, kdo ví, možná ještě níž. Tu náhlou změnu nálady už ani neregistruji, je to přechod ze sekundy na sekundu a pak už se to jen postupně zhoršuje. Už je to jako velice nepěkná tradice, která nedělá nikoho šťastným. Nikdy asi nedokážu napsat, co poslední dobou cítím. Všechno je tak zmatené a tak nepochopitelné. Stále soustředěna jen na to pochopit své myšlenky. Přemýšlím nad stále novými a novými věcmi/událostmi. Objevují se také nové pocity, které zatím neznám, nebo jsem se s němi setkala už tak dávno, že si je nepamatuji. Jakoby obrazovka předemnou snad ani nebyla, jakoby to byl pouhý výplod mé fantazie, jakobych seděla v prázdné místnosti a všechno okolo mě si jen představovala. Naplno vnímám jen sebe a tu hudbu, ty slova. Pořád si příjdu jako někdo, kdo je pro ostatní dobrý jen když něco potřebují. Pořád cítím potřebu těm ostatním pomáhat, jenže sobě už pomoci nedokážu. Pořád si příjdu sama, ačkoli se v poslední době objevili nové tváře s kterými si rozumím. Jakoby se v těch písničkách zpívalo o mně. Neuvěřitelné, jak mě to vystihuje.

Chybí mi možnost vyzpovídat se, na druhou stranu mé nálady by mi nejspíš nedovolily ani to. Hrozně mě to omezuje. Je těžké stavět se proti tomu a ta přetvářka, kterou podstupuji každým dnem. Nikdy bych neřekla, že i to je vyčerpávající. Všechno jen proto, že nechci, aby měl někdo podezdření, že se něco děje. Zvládnout to ukrývat a zvládnout s tím bojovat. Cítím se jako někdo méně cenný. Je tu tolik pocitů, které nedokážu vyjádřit. Nikdy si ani nejsem pořádně jistá tím, co tu mou náladu vyvolalo a co teprve zjistit, jak se jí zase zbavit. Každým dnem se cítím opuštěnější, není tu nikdo, kdo by mě přišel obejmout a říct mi, že všechno bude zase dobré. A když všude kolem vidím ty velké kamarády, zamilované .. pokaždé je to pro mě vždy jen o něco těžší. Já nikoho takového nemám, dokonce ani žádnou jinou osobu s kterou bych měla nějaký silnější vztah. Teď už tu jsem zase úplně sama proti všem a všemu. Vybavuji si všechny ty, co ze mě mají legraci. Vlastně si znovu vybavuji všechno. Ten okamžik, kdy jsem ležela zhroucená na zemi, brečela jsem a nebyla k zastavení. I jiné okamžiky, kdy jsem ale brečet neměla. Příjdu si strašně slabá, jakobych už nemohla dál snášet všechnu tu špínu. Jako na kraji propasti a stačí krok.. Své tělo už neovládám, dělá si se mnou co chce. Doslova a dopísmene. Vím, že to vzdát nesmím, udělala bych jen radost spousta lidem.
Jdu se dál deptat s pohledem na ty, jejíchž jediným problémem je přátelství na facebooku. Mějte se.

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.

1. dubna 2012 v 18:14 | Dr.Mistake^^ |  Writing
Ahojte :-) Víte, je víkend a já opět sedím doma. Pouštím si filmy a sem tam si s někým napíšu, jo.. a abych nezapoměla- stále jsem na gifyu- možná častěji než tady? -tam mě nemůžete minout. Včera jsem barvila vlasy sestře i sobě, dopadlo to dobře :-) Dnes je to asi poprvé za celý víkend, kdy si příjdu zase opuštěná. V břiše cítím takový zvláštní pocit a není to bolest, což je v mém případě docela často.

Není to k smíchu? Každý den sedávám doma u počítače a čekám, že život bude hezčí/lehčí. Už dávno vím, že to tak není, jsem naivní ..Ovšem.. Já nemám kam jít a tedy především nemám s kým. Přišla jsem o jedinou osobu, které jsem mohla říkat všechno. Tím jsem přišla o kamarády. A přišla jsem také o basket a atletiku. Co je nejhorší, ztratila jsem i sebe. Tomu se říká život. Pokud se do zítřka nevzpamatuju, tak si můžu rovnou popřát hodně štěstí. Píši totiž přijímačky, sice nanečisto, ale přece to taky úplně nezvorám.. Každý můj den je zoufale stejný a mé nálady na tom nejsou o moc jinak. Opět jsem každým dnem unavenější, jednoduše už nemám sílu dále se proti tomu všemu stavět. .. Teď bych nejspíš byla ve svém dresu, někde v hale a hrála za tým, který jsem milovala s vědomím, že mám všechno co můžu chtít. Neseděla bych doma, jako to už dělám pěknou dobu. Mrzí mě, že ani v rodině nemám s nikým tak dobrý vztah, abych se dotyčné osobě mohla vyzpovídat. Mrzí mě, že všude jsem brána za tu druhou a osoba, pro kterou jsem byla první už neexistuje. Vracím se k písničkám, které mě vždycky postavily na nohy, resp vracím se k tomu zpěvákovi. Je neuvěřitelné, co dokáže pár slov s melodií dohromady. Ty texty jsou o nečem, asi jako jedinné, co se týče světa rapu. Jsou dvě možnosti. Zaposlouchám se a buď se v tom najdu natolik, že mě to rozpláče a nebo mě to postaví zase na nohy. Ani bych neřekla, že mám dnes nějakou zlou náladu, už je to spíš něco, co můžu označit za normu. Má norma je úsměv na tváři a uvnitř pláč. Cítím se, jakobych měla pořád každému něco dokazovat, jakože jsem i já dobrá, jenže někde hluboko vím, že i tohle je blbost. Cítím se stále prázdnější, jakoby jedinná činnost, kterou můžu dělat byla pozorování mých ocenění a užírání se nad tím, kde jsem ted mohla být. Stále si říkám, že musím být silná a nesmím se poddávat té zlé minulosti, vzpomínkám..Chci být konečně šťastná, bezstarostná a za to stojí bojovat :-)
Zatím se mějte :-)
Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život: obuj si moje boty a projdi moji cestu,
projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažíj moji bolest, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit mé chování a tvrdit, že mě znáš.
Unicors